Náš příběh
Jmenuji se Petra a pocházím z Moravy, kde má pekařské řemeslo hluboké kořeny. Dnes ho rozvíjím po boku svého manžela Štěpána, jehož snem je vytvořit místo s vůní kávy a čerstvě upečeného pečiva.
Už jako malá holka jsem obdivně sledovala svou babičku, jak s lehkostí a jistotou připravuje pravé moravské svatební koláčky, křehké vanilkové rohlíčky a spoustu dalších dobrot. Vůně vanilky, kynoucího těsta a poctivých surovin mě provází celý život.
Cit pro pečení se u nás dědí z generace na generaci a i já mám to štěstí, že si tenhle dar mohu nést dál. Po sedmnácti letech v korporátním prostředí, kde jsme se se Štěpánem potkali, přišlo období, kdy jsem si musela přiznat, že mi něco chybí. Vyhoření mě zastavilo a donutilo položit si jednoduchou otázku. Proč nedělám práci, která mi dává smysl a skutečně mě naplňuje? Odpověď přišla nenápadně, před Vánoci u válení lineckého těsta. Z obyčejného momentu vznikla myšlenka. Z myšlenky plán. A z plánu sen, který si postupně začal žít vlastním životem.
Jsme teprve na začátku a naše cesta se stále formuje. Jedno však víme jistě – naším cílem je jednou otevřít si vlastní kavárnu. Místo, kde se propojí poctivé pečení, vůně kávy a radost z obyčejných setkání. Místo s atmosférou, kde si lidé budou moci na chvíli odpočinout. Právě ve spojení mého řemesla a Štěpánovy vize se postupně rýsuje směr, kterým chceme jít.
I název Le Pétrin v sobě nese náš příběh. Ve francouzštině znamená díži – místo, kde se těsto spojuje a dostává tvar. Je nám blízký svou francouzskou lehkostí a přirozeně odkazuje k řemeslu, které stojí u zrodu všeho. Možná v něm někdo zaslechne i osobní stopu, která se nenápadně prolíná s mým jménem. A protože jsme jen kousek od Prahy, jiným připomene rozhlednu na Petříně. Každý si v něm tak může najít svůj vlastní význam.
Když dnes sleduji naše děti, jak se zvědavě motají kolem kuchyně a pozorují každý nový recept, často si vybavím sama sebe, tu malou holku stojící u babičky v kuchyni. Ten příběh se možná tiše propojuje víc, než si uvědomujeme. A kdo ví, třeba i ony jednou navážou a ponesou tuhle radost dál jako čtvrtá generace. A pokud ne, snad si alespoň odnesou vědomí, že má smysl jít si za svým snem.
Možná právě proto tvoříme srdcem. Ne proto, že to zní hezky, ale protože jinak to ani neumíme.